Až když řekneme A dost! můžeme mít z něčeho rAdost

Až když přestaneme chtít být ve všem první, až se přestaneme snažit se drát na první místo a být ve všem nejlepší. Až se smíříme s tím, že zkrátka tohle dnes neuděláme a tamto neuděláme třeba nikdy a toto sice uděláme, ale nebude to zkrátka dokonalý a už vůbec ne podle našich představ. Přitom my přece nejlépe víme, jak by to všechno mělo správně být. A pak se sekýrujeme a lopotíme, abychom toho dosáhly a nacpaly se do té škatule, kterou jsme si pro sebe připravily... A proč? Protože tak je to přece správně, tak to má být a jen takhle budeme šťastné. 

A tak až jednou konečně řekneme tomuto našeptávači a dost a přestaneme se honit za tou mrkví, kterou nám mává u nosu, aby nám motivoval udělat další krok, co další krok, uběhnout další míli a co že proti naši vůli, vždyť tak to přeci má být, tak se to musí dělat. Tak zkrátka až mu přestaneme naslouchat, anebo ještě lépe až mu s klidným srdcem řekneme slyším tě, ale dnes nepoběžím, klidně si tu sednu a budu odpočívat, tak tehdy můžeme začít dělat věci s radostí. Možná jich nebude tolik, možná nebudou dokonalé a možná nebudou přesně takové, jak bychom si přály. Ale budeme je dělat s radostí a na příště budeme mít chuť zase se do něčeho pustit, protože to všechno, celý život, pro nás přestane být taková lopota. No, a za to všechno je důležité si poděkovat a ocenit se. Říct si adekvátní cenu, cenu, kterou cítíme ve svém srdci a se kterou souzníme, protože jen tak nás bude dlouhodobě bavit dělat něco i pro druhé a sdílet naše dary a talenty bez toho, aniž bychom se vždycky úplně vyčerpaly.